Asociace péče o seniory

Na začátku a na konci je to stejné

Proč jsou lidé 90+ jako miminka a zaslouží si stejnou lásku a péči

Většina z nás nevídá často pohromadě více devadesátiletých lidí. Ve veřejném prostoru se pohybují jen výjimky, jako je třeba operní pěvkyně Soňa Červená nebo herečka Zdeňka Procházková či mecenáška Meda Mládková. U nich zaujme jejich nepřehlédnutelná osobnost, kterou podtrhuje to, jak dobře vypadají, mají vzpřímený postoj, upravené vlasy, elegantní šaty a autentický projev,  s jakým jsou zvyklé vystupovat před lidmi.  V soukromí se většina z nás potkává s devadesátiletými příbuznými, kteří tráví čas převážně doma,  ženy obyčejně nenosí make-up ani složité účesy a pokud jsou tito lidé upoutáni na lůžko, mají na sobě většinou věci na spaní. Jsou křehcí, bezzubí, komunikace s nimi vyžaduje značnou trpělivost a pozornost.

Mladší člověk, který se na takového bližního svého dívá, se neubrání srovnání s novorozenci. Staří lidé stejně jako miminka nám připadají všichni podobní. Pokud se ovšem nejedná o opravdu blízkou osobu, maminku, dědečka. Někoho, s kým jsme strávili v minulosti čas, pamatujeme si, jak nás učil plavat, vůni a chuť koláče, který babička připravovala, když byla ještě (nedávno) plná sil.

Když ale jako někdo v produktivním věku (například jako profesionál v nemocnici) potkáváme často se staršími lidi, kteří nekomunikují a jsou odkázáni na pomoc druhých, stává se, že osobnost těchto lidí a jejich identita v očích neznámého člověka zmizí. Je to prostě jen další stejně vypadající scvrklý stařeček. Zdravotní sestra nebo lékař nemají čas hledat ve tváři stopy podobnosti s dalšími členy rodiny, které tam vidí jeho blízcí a představovat si, že dříve také možná byl „někým“.

Problém je, že ten starý člověk pořád někým je. Je pořád sám sebou, i když má zhoršené možnosti se vyjadřovat než dříve. Když se setká se zacházením, jako by byl nikým, nebo jako by vůbec ani nebyl v místnosti, je to pro něj stejně bolestné, jako pro kohokoliv mladšího. Tedy úplně přesně, jaké to je, se dozvíme, až se budeme v té situaci nacházet sami, ale to už třeba nebudeme mít možnost dát najevo, co nám vadí. A třeba budeme mít i strach. Z neznámého prostředí, cizích lidí, kteří mluví autoritativním hlasem a mohou s námi manipulovat.

K miminkům, která jsou stejně jako nejstarší členové naší společnosti odkázána na pomoc druhých, jsme zvyklí přistupovat opatrně, něžně. Je to běžné i v případě, že miminko není naše a nevidíme se v něm. Je normální dávat tomu drobečkovi tu nejlepší možnou péči, a když musí k lékaři, tak ho co nejlépe ošetřit. U stejně křehkých osob na opačné straně životního cyklu jsme ale BOHUŽEL svědky přístupu: „ále je mu devadesátpět, tak co chcete?“

Skoro, jako by ten zdravotník rozhodoval o tom, zda si pán nebo paní na světě už dost užili a teď mají povinnost uvolnit místo jiným. Jak jinak si vysvětlit situaci, kdy v nemocnici získá za pár dní paní otoky a proleženiny ze špatného, či přesněji žádného polohování. Domů se vrátí v zuboženém stavu a na námitky přebírající asistentky odpovídá sanitář jen mávnutím rukou.

Konkrétní devadesátipětiletá paní F. z našeho členského zařízení se z následků hospitalizace vzpamatovala, do teď ale špatně snáší přítomnost cizích lidí v místnosti. Podle její asistentky se bojí tmy a když je rozrušená, volá maminku.  To ostatně potvrzují i další asistenti z naší asociace, když je člověku špatně, vzpomíná si na mámu, která o něj podobně pečovala jako tenkrát o miminko.

Na konci a na začátku je to stejné. Až se jednou každý z nás stane zase tímto miminkem, bude vděčný za laskavý přístup, jemné a citlivé zacházení, za péči, která mu uleví od bolesti a nezpůsobí další. Mysleme na to, až se ocitneme na blízku nějakému devadesátníkovi, co potřebuje pomoc. Jednou to budeme my. Jednou to budu já. Jednou to budete vy.

 

25. září 2019                                                                                  

Mgr. Kristýna Hypšová, viceprezidentka Asociace péče o seniory (APEOS)

 

 

Na začátku a na konci je to stejné |

 


Maminka dostává demenci / Alzheimera

Stupeň závislosti II-III

Maminka má úraz a končí v LDN

Stupeň závislosti IV

V jakém případě zvolit hospic?

A jak vybrat ten správný

Kdo může disponovat s příspěvkem na péči

Jak je to s výplatou příspěvku v případě hospitalizace seniora

Kdy je dobré zažádat o příspěvek na péči

Proč se někdy hodí mít zažádáno, i když si myslíte, že to nepotřebujete

Poslední chvíle

Co je nakonec to nejdůležitější?

Příspěvek na péči

proč je důležité si ho vyřídit včas a jak to udělat

Na začátku a na konci je to stejné

Proč jsou lidé 90+ jako miminka a zaslouží si stejnou lásku a péči

Spolek pro seniory

řešení, jak nebýt na stará kolena sám

Pomoc pro seniory

Jak pomoci tatínkovi, který si myslí, že i v osmdesáti zvládne všechno sám

Když odejde celoživotní partner

Jak zvládnout situaci, kdy jsem najednou na všechno sám