Poslední chvíle

-Blízkost a dostupnost

Přítomnost pečujícího u umírajícího může navodit pocit uklidnění. Mít vedle sebe někoho, kdo bude naslouchat, kdo bude mlčet, umožní utřídit si myšlenky.

Bezpečné prostředí

Ticho znamená prostor pro utřídění myšlenek. Hudba a vůně, kterou má umírající rád, možná připomene život, který žil. Tlumené světlo. Být v teple, v suchu, netrpět žízní, bolestí…
Dříve vyslovené přání. Důležité je nepodlehnout pokušení rozhodovat za umírajícího. Právo na sebeurčení každého člověka nekončí tím, že už nemůže mluvit nebo není kvůli svému stavu schopen o sobě rozhodovat. Proto je zde právní institut Dříve vyslovené přání.

Důstojnost

Právo na sebeurčení a důstojné zacházení, které by nemělo skončit ani smrtí. Člověk není - našeho pohledu při vědomí, všechno ale slyší – sluch je smysl, který odchází jako poslední. Slova proto směřujeme k umírajícímu.

Otevřenost

Nic, o čem chce umírající mluvit, by nemělo být tabu. Odpovědi na otázky by měly být pravdivé, bez odbíhání od nepříjemných témat. Pečující má právo neznat odpovědi na otázky, má právo říci „nevím“.
Podpora. Není jednoduché projít umíráním sám. Člověk potřebuje podporu jiných lidí, nejen blízkých, nýbrž i profesionálních pečujících. Ti pomáhají nejen umírajícímu, nýbrž i pečujícím osobám.

Respekt

Je třeba mít úctu k osobnímu nastavení člověka. Tempo udává umírající, říká si o to, co potřebuje, někdy i beze slov. Citlivost a přijímající přístup mírní obavu umírajícího ze ztráty nezávislosti a zachovává jeho důstojnost.

Strach

Také pochybností, zlost, bezmoc nebo ztráta půdy pod nohama patří k umírání. Pro pečujícího může být odbřemeňující přiznat si vlastní hranice, projevit emoce a říci si o pomoc.

Uspokojování potřeb

Jedná se o potřeby fyzické (snížení fyzického utrpení – bolest, dušnost...), sociálně-psychologické (uznání, sociální kontakt...) a spirituální (duchovní a existenciální otázky, víra, naděje a láska).

Uspořádání vztahů

Před smrtí na povrch vyplouvají zapomenuté, nevyřešené křivdy, které mnohdy dlouhá léta stály mezi umírajícím a blízkými osobami. Kdy, když ne teď završit vztahy s druhými lidmi. Pečující je zprostředkovatelem setkání v závěru života.

Završení života

Poděkování („Děkuji.“), odpuštění („Prosím, odpusť mi. – Odpouštím ti.“), vyznání („Mám tě rád, nezapomenu.“), propuštění umírajícího („Zvládnu to, můžeš odejít.“) a rozloučení („Sbohem.“).